Úklid s překvapením, aneb Když se Studená Loučka probouzí

Sobotní ráno 5. dubna 2025 se nad Studenou Loučkou probouzelo do mlhavého oparu. Zatímco většina obyvatel ještě vychutnávala ranní kávu v teple domova, hrstka nadšenců se v devět hodin srocovala na místním hřišti, vyzbrojená rukavicemi a pytli na odpadky. Jako každý rok se naše obec zapojila do celostátní akce "Ukliďme Česko" a nikdo z nás netušil, jaká dobrodružství nám příroda nachystala.

První hodina úklidu probíhala vcelku nevinně. Pár PET lahví, cigaretové krabičky, sem tam nějaký obal od sušenky. Ale pak to přišlo. Za křovím u silnice jsme objevili první exemplář toho, čemu jsme později začali říkat "močoflaška". Pro nezasvěcené – jedná se o plastovou láhev naplněnou tekutinou barvy jantaru, kterou kamioňáci používají jako mobilní toaletu. Vynález hodný Nobelovy ceny za praktičnost, méně už za ekologii.

"Další!"

... ozvalo se od kolegy o pár metrů dál. A pak další a další. Zdálo se, že jsme narazili na celé hnízdiště těchto podivných tvorů. Jako Spolek jsme začali přemýšlet, zda bychom neměli založit muzeum tiráckého folklóru.

Ale to nebylo vše. O kousek dál, v příkopu u lesa, jsme narazili na celou kolonii "podpapíráka obecného" – použitých kapesníčků a toaletních papírů, které zde zjevně našly svůj druhý domov. Člověk by řekl, že v době mobilních telefonů a GPS navigací by lidé dokázali najít i cestu k nejbližší toaletě, ale zřejmě jsme příliš optimističtí.

A pak přišel vrchol našeho sběratelského úsilí – plíny. Ne jedna, ne dvě, ale celá plejáda použitých dětských plen, pohozených v přírodě jako nějaké surrealistické umělecké dílo. Stáli jsme tam s pytli v rukou a přemýšleli o paradoxu – rodiče, kteří s láskou pečují o své potomky, zároveň bezstarostně odhazují plíny do přírody, kterou tyto děti jednou zdědí. Jako by říkali: 

"Tady máš, zlatíčko, trochu znečištěnou planetu k tvým osmnáctinám."

Když jsme se večer rozcházeli domů, přemýšleli jsme o tom, co všechno jsme ten den našli. O tom, jak snadno lidé odhazují věci, které jim už neslouží, bez ohledu na to, co po nich zůstane. O tom, jak jednoduché je znečistit a jak těžké je uklidit.

Ale také jsme mysleli na ty desítky dobrovolníků, kteří obětovali svou sobotu, aby udělali kousek světa čistším. Na paní Pirklovou s její neúnavnou organizací a podporou a na pana Štiku a jeho tvarůžkové pusinky, které nám dodaly sílu do posledního metru úklidu.

A víte co? Příští rok půjdeme zase. S rukavicemi, pytlem a nadějí, že jednou možná nebudeme muset uklízet vůbec.

Poděkování patří městu Mohelnice, Osadnímu výboru, Spolku pro rozvoj a ochranu Studené Loučky a okolí a paní Pirklové.