Jarní úklid 2026: Pizza, sporák a filozofie ostružiní
Když jsme se v sobotu ráno srocovali na křižovatce mezi Studenou Loučkou a Bukovou, dívali jsme se na oblohu s jistou úlevou. Příroda nám letos věnovala nečekaný dar – kdybychom se sešli o čtyřiadvacet hodin později, místo sběru odpadků bychom pravděpodobně absolvovali kurz přežití v závějích. Sníh by totiž naše "poklady" v příkopech milosrdně zakryl a my bychom si mohli jen domýšlet, co všechno se pod tou bílou peřinou skrývá.
Příroda nám ale dopřála a tak se naše expedice mohla naplno ponořit do terénního průzkumu. Úlovek byl vskutku bizarní. Kromě standardních "artefaktů" nás v lese čekalo gastronomické překvapení: celá, neporušená, ještě zabalená pizza. Ačkoliv jsme letos občerstvení oficiálně neslibovali, "lesní donášková služba" to zjevně vyřešila za nás.
Kdybychom s sebou měli funkční troubu – a vrak sporáku, který jsme v lese také objevili, k tomu přímo vybízel – mohla to být hostina, na kterou by se v okolí vzpomínalo celé roky.
A právě u toho sporáku mě napadla ta otázka, která se vrací každý rok: Proč? Proč někdo vynaloží energii na to, aby odtáhl starý sporák do lesa, místo aby ho odvezl do sběrného dvora? Je to lenost, nebo snad jakási podivná potřeba "odložit" kus svého života někam, kde už nás nebude obtěžovat?
Odpadky v příkopu nejsou jen plastové lahve, vlhčené kapesníky, plechovky či obaly od sušenek. Jsou to hmatatelné otisky naší mentality, tiché svědectví o tom, jak fatálně jsme se naučili oddělovat svůj osobní komfort od veřejného prostoru. Jako bychom žili v přesvědčení, že za hranicí našeho prahu či za oknem našeho vozu už naše odpovědnost za svět končí. Je to zvláštní druh schizofrenie – doma si úzkostlivě hlídáme čistotu, ale v krajině, kterou sdílíme všichni, se chováme jako nájezdníci. A když pak v lese narazíte na vrak sporáku, který tam někdo musel pracně táhnout, nebo na pytle s popelem poctivě převázané USB kabely, zmocní se vás podivný pocit. Není to jen lenost. Je to vzkaz. Je to až zvrácená potřeba 'odložit' kus svého života někam, kde už nás nebude obtěžovat, a přitom to udělat s takovou důsledností, jako by to bylo to poslední, co po nás na této planetě zbyde. Je to smutná filozofie: vytřídit sklo, ale nechat ho v lese. Jako by nás čisté svědomí stálo jen tolik, kolik času strávíme balením odpadu a ne to, kam ho ve finále položíme.
A právě proto jsme letos přitvrdili. Nejenže jsme uklízeli, ale stali jsme se krajinnými architekty. Prořezali jsme větve, za kterými se vandalové tak rádi skrývali, a strategicky do těchto míst nastěhovali ostružiní. Je to naše lokální verze obranného valu – ekologické, trnité a maximálně účinné. Kdo chce zanechat na Studené Loučce svou stopu, musí nyní počítat s tím, že mu ji příroda oplatí pěkně ostře.
Aby toho humoru nebylo málo, celou akci nám zpestřilo jedno nečekané setkání. Přímo na naší trase se objevil růžový "kolemjdoucí" v kostýmu prasátka. Pro oko fotografa to byl úlovek dne – symbol, který vnesl do našeho úklidového zápalu potřebný nadhled. Bylo to vtipné, ale i trochu symbolické: v přírodě, kterou jsme přišli čistit, se na chvíli objevil tvor, který vypadal jako ztělesnění toho, proti čemu jsme bojovali. Ale tentokrát to byla přátelská návštěva, která nám připomněla, že i když jsou lidi občas čuňata, my se můžeme rozhodnout, že budeme těmi, kdo ho zase dají do pořádku.
Když jsme v poledne, unavení, ale s pocitem dobře vykonané práce, vše naložili, bylo jasné jedno: Studená Loučka a Buková jsou zase o kus čistší a pro všechny "noční a denní odhazovače" o něco méně přívětivá.
Děkujeme všem, kteří dorazili, přiložili ruku k dílu a v dobré partě vdechli naší obci trochu té jarní svěžesti. Příští rok zase na viděnou – a pokud se někdo rozhodne vyhodit další pizzu, budeme doufat, že bude aspoň s plněnými okraji!
Přírodě zdar a čistým příkopům zvlášť!
Text: Adéla Hanáková
Foto: Hana Konečná